Isadora Duncan

„Pěstění tělesných forem a tělesného pohybu se provádí dnes dvojím způsobem: gymnastikou a tancem. Oba musejí kráčeti ruku v ruce, neboť bez gymnastiky, bez zdravého a metodického vypěstění těla opravdový tanec je nemožný. Gymnastika musí býti základem vší tělesné výchovy; je třeba dáti tělu mnoho vzduchu a světla, je nezbytné metodicky bdíti nad jeho pěstěním, je nutno přivésti veškerou vitální sílu těla k jejímu plnému rozvití: to jest věcí profesora gymnastiky. Potom přijde tanec. Do těla harmonicky vyvinutého a dosáhnuvšího svrchovaného stupně energie vstupuje Duch tance. Pro gymnasta pohyb a kultura těla jsou cílem; pro tanečníka jsou jen prostředkem. Ba i samo tělo musí pak býti zapomenuto: je jen harmonickým a dobře uzpůsobeným nástrojem a jeho pohyby nevyjadřují toliko, jako v gymnastice, pohybů těla, nýbrž tlumočí rovněž city a myšlenky duše…“

Isadora Duncan (z knihy Isadora E. Siblíka, 1930)

Velká reformátorka tance, která na počátku 20. století přišla z Ameriky do Evropy, aby osvobodila tanec od manýr, zbytečných gest, sešněrovaných kostýmů a vrátila mu přirozenost, pravdivost, individuální vnitřní prožitek a tím i právo nazývat se uměním.

Isadora Duncan se narodila 27. května 1878 v San Franciscu v Kalifornii. Léta 1902–1904 znamenají pro Isadoru velký umělecký vzestup. Sklízí úspěch na mnoha místech Evropy, studuje literaturu a umění, zakládá školu v Grünwaldu, kde jako pedagog působí především její sestra Elisabeth Duncan. Její rodinný život není šťastný, roku 1913 tragicky zahynuly její dvě děti. V roce 1921 odjíždí do Sovětského svazu, kde zakládá školu, seznamuje se s básníkem Sergejem Jesenijem a uzavírá s ním manželství, jež se ale po dvou letech rozpadá. Konec jejího života provázejí finanční obtíže. Dne 14. září 1927 tragicky umírá v Nice.

Isadora Duncan tělesně zakoušela vědomé vnímání zemské energie proudící prostřednictvím tělesných drah v jejím těle. Její tělesný pohyb byl v souladu s gravitačním zákonem a tedy chápán jako součást vesmírné jednoty. Princip energetického toku v těle ji poskytoval možnost propojení svého organického těla se světem, a tak rodit věčný, nepřerušovaný a však dynamický tok pohybu. Specifická soustředěnost na energetické dráhy Solaru plexus byla pro ni probouzením oduševnělého těla, těla prožívajícího. Nacházela domov duše “ohnisko“, které není předmětem, ale časem, který je právě prožíván. Vnímala dualitu těla a duše, ne však odděleně, ale v tanci se odevzdávala principu harmonizace těla a duše. Princip vycházející z přirozenosti člověka – člověka, který je součástí přírody a však je obdarován tělesnou inteligencí, která mu umožňuje spoluutvářet svět. Znovuobjevovala archetyp tělesnění, který nacházela v antické filozofii, kde tanec byl stálou součástí života. Sama však odmítla tvrzení, že přináší antický tanec. Isadora Duncan probouzela skrze tanec svobodného ducha ve svobodném těle, člověka prožívajícího současnost.